Ježíši, to by ses teda divil !

6. dubna 2015 v 12:26 | Dašia
Včera, o Velikonoční neděli dopoledne, jsem se vypravila na mši do Chrámu sv. Víta na Pražském Hradě. Snad ze zvědavosti, snad z touhy zase zažít dotek něčeho, co přesahuje stereotyp každodenního života a co osvěží moje nitro svátečním pocitem. Sluneční paprsky mířící skrze vitráže oken do kněžiště, varhany a sbor vytvářely kouzelnou kulisu pro slova kněze, která měla obohatit duše věřících. Kardinál mluvil o lásce a tobě Ježíši, který jsi učil lidi milovat bližního svého jako sebe samého. Pak muž v zlatem zdobené mitře jedním dechem degradovat lidi věřící v reinkarnaci lidské duše na ty, co se mohou znovu narodit jako motýlek nebo kočička, muslimy zmínil jako zabijáky tisíců lidí jiných vyznání a nakonec žehnal politikům a vzpomínal druhou světovou válku. Když mše skončila a kardinál odcházel v průvodů dalších kněží z kněžiště boční chrámovou lodí, přiskočili k němu režisér Juraj Jakubisko a jeho žena a natahovali ruce k pozdravu. Kardinál zastavil průvod a vystoupil z řady, aby jim mohl potřást rukou - a na okamžik se tak z velekněze stal obyčejný fanoušek známé osobnosti - a pak se muž v mitře znovu se vrátil do průvodu kněží a odkráčel chrámovou lodí do pryč.
Zaplavil mne smutek, že ani největší Chrám země české už není chráněn jako dům boží, ale zdejší služebníci boží tu víc adorují společenské vztahy a veřejné mínění než božské zákony.

Mše skončila, lidé se tlačili ven z kostela a já si sedla do prázdné lavice k tichému rozjímání. Slunce znovu rozzářilo kněžiště a já ve zlatém prachu snášejícím se shůry k oltáři najednou uviděla v jeho tichém jiskření tvář Guru Járy v nadpozemské velikosti. Vzpomněla jsem si na to, jaké to bylo, když Guru Jára vedl rituál a chrámem mu byly jen palmy a obloha plná hvězd a místo varhan jsem slyšela zvuky oceánu. Jak se moje nitro cítilo naplněné radostí a něčím jemným a vznešeným, co ještě dlouho hřálo u srdce. Pocit, ve kterém jsem porozuměla slovům Ježíše, že jeho království není z tohoto světa. Guru Jára mi umožnil na okamžik pocítit ten "jiný svět". Mistr a avatar, který respektuje všechny víry a vyznání a do žádné víry se nenaváží a to ani do víry materialistické. Každého nechá, aby si vybral. Ale když člověk jednou malým oknem meditace nebo rituálu na chvíli nahlédne do toho "jiného světa", porozumí tomu, proč stojí za to hledat toto království a skrze koloběh reinkarnací postupovat stále blíž a blíž k tomu přelíbeznému světu Paradise.

Z rozjímáni mne vytrhlo tiché zaklení : "do prdele" , muže stavějícího zábrany kolem kostelních lavic. Jo, jo, služebník boží natahoval lana kolem lavic, aby si nikdo nemohl sednout a rozjímat v chrámu mimo určenou dobu mše. Musela jsem lana přelézt, abych se dostala ven. A co mne překvapilo ještě víc, byla skutečnost, že i při mši zůstala zamčená kaple svatého Václava. Za nahlédnutí do ní se platí. Modlitba u ní je v davu tlačících se turistů vyloučená. Znovu se prodává to, co mělo sloužit duši. Ježíši, to by ses divil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ivana Havlíčková Kolínová Ivana Havlíčková Kolínová | E-mail | 31. března 2017 v 9:50 | Reagovat

Milá paní Dagmar, ve Vašich slovech je přesně popsán můj smutek v duši, který mě prostoupí vždy, když do kostela přijdu. Vše je jen komerce a Bůh, který je uvnitř náš tiše mlčí. Proto chodím do přírody a v jejím tichu ke mne přichází blaženost a láska, kterou Bůh je.Příroda je dokonalá a Bůh ji stvořil v nadherném propojení všeho se vším , skláním se v úžasu před jeho uměním.Do kostela mě brávala maminka, ale v mých vzpomínkách je vše jiné...asi dětská duše vnímá vše ještě skrze svou nevinnost a čistotu, kterou dospělí  po cestě života vymění za pozlátko štěstí.:) Přeji pěkný den Ivana

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama